THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Album „Felony“ od amerických EMMURE není nic extra složitého. Pomalejší tempo provází podladěné, sekané kytary a jednoduchá, ale zato drtivá rytmika. To tu samozřejmě bylo již mnohokrát. EMMURE však trochu vyčnívají z davu. Za prvé vládnou impozantní živočišnou neurvalostí a za druhé se snaží vzkřísit trochu zapomenutou „groove-HC-metal“ kombinaci koketující s hiphopem. Kapela čerpá inspiraci ze staré školy „nového“ metalu, jak jej kdysi začali hrát KORN, HELMET, ale třeba také i STUCK MOJO nebo CLAWFINGER. Tento základ EMMURE zahustili, přitvrdili a doplnili o nějakou tu současnou modernu. Jak sekerou tesané riffy a špinavý břinčivý zvuk vhodně doplňuje dostatečně agresivní štěkot, který frontman Frank občas vymění za téměř raperské deklamování. Album je sevřený celek, ze kterého žádné měkké nebo progresivní parády nevyčuhují a pouze výjimečně probleskne nějaké to sólíčko nebo melodický vokál. Většina skladeb je kratší stopáže, jedou si v podobném tempu a dominantní je ona syrová divokost, kterou by mohli závidět nejedni „sludge“ nebo „deathcore“ drsňáci. EMMURE si to zkrátka nijak nekomplikují a místo klenuté kompozice raději uštědří tvrdou ránu mezi oči, což však má spolu s jejich ležérním výrazem a frajerskou naštvaností svoje kouzlo. Nejvíce zábavné se jeví kusy „First Impressions“ nebo pomalé ničící kladivo „You Sunk My Battleship“, které asi nejlépe zachycují jednoduchost a efektivitu kapely, od které je „Felony“ už třetím albem. S přimhouřeným okem tedy můžeme ještě mluvit o slibné rozjeté naději a sledovat, jestli kapela dokáže svůj potenciál v budoucnu rozvinout, nebo zmizí v propadlišti dějin.
6,5 / 10
Speaker Of The Dead (2011)
Felony (2009)
The Respect Issue (2008)
Goodbye To The Gallows (2007)
The Complete Guide To Needlework (EP) (2006)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.